Neverending

29. června 2014 v 21:13 | Foxie |  Life
Jako malá jsem vždy zatínala zuby, snažila se nebrečet a být silná až do konce. Rodiče mě vždycky posílali, ať si přinesu vařečku, když jsem něco udělala, a já se jí snažila nést hrdě a sama jsem si nadávala, protože se mi většinou třásly ruce. Časem jsem brečela stále míň a míň, ale nikdy jsem to nedokázala pořádně zastavit...

Jak jsem rostla v hodnou a vzornou holčičku, věci se měnily. Maminka si stěžovala, že jsem jako šedá myš zalezlá v koutě. Bála jsem se toho, že zase udělám něco špatně. Jenomže časem jsem zjistila, že ať dělám cokoliv, nikdy to nebude podle jejich představ. Kráčela jsem světem a nemohla si nevšimnout, že jsem jediná. Tolik lidí si stěžovalo na svůj život, zatímco já potichu obdivovala, co oni nenáviděli.
Co se stane s andílkem, jež byl po dlouhou dobu utlačován? Utrhne se ze řetězu... a bude padat oblouhou přes všechny světy do pekel. Měnila jsem přezdívky, image, chování i zvyky, jak se mi zrovna zlíbilo. Nikde mě neznali stejnou jako někde jinde. S rodičema veškeré vysněné vztahy krachly. Pro všechny jsem byla úspěšná. Ve škole samé jedničky. Vyhrávala jsem jednu soutěž za druhou. V pokoji jsem měla stále uklizeno. Byla jsem oblíbená, chtěná, společností milovaná. Co bylo moje, o to jsem se snažila starat sama. Ubližovala jsem hromadě lidí, ale svět byl k tomu slepý. Kamarádky, což úplně chápu, štvalo, když jim rodiče říkaly, ať jsou jako já... Ale moji rodiče mi něřekli ani jedno pochvalné slovo. Chtěla jsem chodit na několik kroužků, nic mi však nezaplatili, a tak jsem bojovala na svojí vlastní pěst.
Dneska jsem zjistila, že moji rodiče mají skutečně v plánu nechat mě celých 84 dní bez toho, abych mohla ven. Myslela jsem, že to už skončilo. Doufala jsem v to. Jediné, co mi "milosrdně" dovolili, bylo jednou týdně jít do knihovny, jinak hold budu trčet zavřená doma. Zírala jsem na maminku s otevřenou pusou, když mi s úsměvem oznamovala plán mých prázdnin. A namítala jsem. Žádala jsem vysvětlení. Místo něj jsem dostala facku, jednu, druhou, třetí... bylo jich tolik, že nemělo cenu je počítat.
"Je tohle lepší, než být doma s námi?!!" optala se její malá rozzuřená postavička. Zatnula jsem zuby a přikývla. Nebránila jsem se, nevydala jsem ani hlásku a nechala jsem jí, ať ze sebe všechen ten vztek na svět vymlátí. Ruce mi rudly a lehce pálily. Pár vlasů mi vytrhla. Roztrhla mi na zádech tričko od pyžama. Když přestala, nadechla se a řekla: "Jdi mi z očí, blázne!" Poslechla jsem a teprve pod svým psacím stolem jsem si dovolila pobreknout si. Nebylo to kvůli bolesti, kvůli tomu, že se mi třásly končetiny a tak. Nad takové věci jsem se už dávno pozvnesla... Proč mám být zrovna já ta perfektní?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Carrie.-woollie.blog.cz Carrie.-woollie.blog.cz | Web | 29. června 2014 v 22:27 | Reagovat

Nee :/ to né.. já tohle nemůžu číst. To jsou takový rodiče opravdu? To je mi líto.. a já si pořád stěžuju že mám přísný rodiče:)

2 Foxie Foxie | E-mail | Web | 30. června 2014 v 8:34 | Reagovat

[1]: Mnozí jsou na tom ještě hůř... občas se musím stydět, když čtu příběhy jiných lidí a  uvědomuji si, že na tom zase tak špatně nejsem.

3 A. A. | 3. srpna 2014 v 18:47 | Reagovat

Ako to citam,nedokazem pochopit...to je normalne na socialku :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama