The lostness swallowed me

20. června 2014 v 20:30 | Foxie |  Life
_Mrznu v hořících džínech
Nikdy mi nebude tepleji_


Je mi zima... Musím něco dělat jinak mě obejme chlad. Všude kolem se plíží a čeká na vhodnou chvíli. Únava se do mě vkrádá. Včera jsem usnula u počítače ještě oblečená do školy... ale stejně jsem se ráno sama od sebe vzbudila skoro ve tři a marně se snažila znovu zavřít oči. Motá se mi hlava. Celý den se mi motala. Radši se snažím nad ničím nemyslet, protože všechno, co mám v hlavě mě nutí být smutnou.

"...Ahoj..."
"Ty žiješ? To je překvapení. Věř, že se tohle už nikdy nebude opakovat. Nezbiju tě, to stejně nepomáhá, jenom už nikdy nepůjdeš ven."
"...Hmm..."
"Nikdy."

Stále si to pořádně neuvědomuji. Nemyslím na to. Nemyslím na nic, protože pak bych byla smutná. Nikdy. Nikdy. Nikdy. Nikdy.


Už předtím mě neradi pouštěli ven a teď jsem jim dala konečně důvod, aby mi to nadobro zakázali. Byla jsem s ním a když byl čas odejít, ne jenom že se mi nechtělo, ale on si mi přidržel na klíně: "Nikam tě nepustím." Já ani nikam nechtěla. "Nikdy tě nepustím." šeptal a pohupoval se mnou. Pak se mi omlouval, když bylo už příliš pozdě, jenomže mně byly nějaké omluvy jedno, já byla ráda, že mě aspoň na chvíli zachránil od "domova".



Byl to skvělý den, přesně takové dny mi rodiče s radostí kazí. Dostal ze mě další tajemství. Seděli jsme na skále dost vysoké na to, aby nás pád z ní dokázal zabít, a on mě držel v náručí. Jeho paže se kolem mě stahovaly, šeptem mě uklidňoval a já měla pocit, jakobych se ztrácela... Byla jsem tak malá, tak nicotná, tak slabá, pouhý vítr v jeho objetí. Vítr, co měl slzy na krajíčku. Všechno však nebylo jenom s nádechem smutku, smáli jsme se, hráli si, vtipkovali, přemlouvali se, bavili se... a snily.



Dneska jsem zákaz porušila. Měli jsme mít šest hodin, ale nakonec nám dvouhodinovka výtvarky odpadla a tak jsem šla s kámošema do jednoho obchodního centra. Štěstí, že máme v pátek tak málo hodin. Ostatní si koupili TapeTea a i když mi on nabídl, že mi to zaplatí, radši jsem odmítla... Nebudu si od něj brát peníze... Kamarádka mi dala napít, ale ani už nevím, jak to chutnalo, myslela jsem jenom na to, abych si lokla maximálně dvakrát a nevnímala jsem chuť... Bylo to fajn, ačkoliv jsem nakonec musela odejít i přes jeho žádosti, ať zůstanu... Políbek na rozloučenou stále cítím na rtech.

.

R: půlka rohlíku s marmeládou (80 kcal)
D: kousnutí z jablíčka (4 kcal)
P: ---
O: ---
V: chleba se sýrem (95 kcal)

Pití: 1,2 l čaje, 1 l vody, 2 loki TapeTea (9 kcal)

Celkem: 188 kcal

Pohyb: zatím nic...

Omlouvám se za to bílé pečivo, ale málokdy se mi podaří přesvědčit rodiče, ať koupí něco jiného. Většinou ráno nesnídám, jenomže dneska jsem měla dost času, čehož si všiml tatínek a hned toho využil. Čas byl, protože jsem ze samé únavy včera usnula u psacího stolu a probudila se ve své posteli o třetí hodině ranní. Víčka se už nechtěla zavřít, tak jsem hold vstala dřív. Chci jíst, protože to, co nyní dělám stejně jako mnoho dalších dívek, je moc riskantní, nadělá to hromadu problémů a já nevím, jestli mi to za to stojí... Proto jsem si zkusila dát něco na svačinu, ale po prvním soustu jsem se nezmohla na víc a odhodila jablko do prvního koše... Asi mám problém.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sunshine Sunshine | Web | 21. června 2014 v 14:56 | Reagovat

Ana je velký problém. Jenže málokterá z nás se ho chce vzdát.

Mrzí mě, jak to máš doma a docela mi to připomíná mě 4-5 let zpátky. Nesměla jsem nic, možná by mi zakázali i dýchat, kdyby to šlo. Alespoň že máš svého strážného anděla

2 Baru Baru | Web | 21. června 2014 v 20:24 | Reagovat

[1]: přesně tak..

tak maličko.. za ten rohlík se nemusí omlouvat! i tak máš malounko kalorií :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama