Death waits around

1. srpna 2014 v 15:38 | Foxie |  Life
Možná jí někdo vyhledává, z dálky obdivuje, sní o ní a čeká na ní jako na krásnou milenku... Třeba se jí někdo bojí, děsí se pohledu na ní, nejradši by jí zprovodil ze světa... Hold každý na ní nahlíží kousek jinak, ale je tu, všude kolem nás se plíží, neviděná a neslyšená pro ty, kdo nedávají pozor.

"Tam, kde je život, musí být i smrt..."
Rodiče mívali pejska, krásnou fenku westíka... Když jsem se narodila, ona zemřela. Pouhá náhoda, nic víc to není. Jenomže těch "náhod" je v mém životě nepřirozeně mnoho.
Prababičky i praděděčkové zemřeli dřív, než jsem je měla tu možnost poznat... Vlastně o nich nic moc nevím, jenom jsem se doslechla, že jedna moje prababička, ta z matčiny strany, se uchlastala k smrti. Snad si to užila...
Pamatuji si na to, když jsem k smrti jako malá, nic neznalá a nevinná holčička, stála čelem. Ještě než jsem začala chodit do školky a můj život byl hlavně v mé mysli a svět byl předen vlákny fantazie, tak mě pohled na ní rozplakal. Jedna z mých zábav bylo běhat po zahradě sem a tam. Sama s větrem a věcmi, co jsem měla pouze v hlavě. Vím, že nebyly skutečné, nýbrž v té době... jsem to nejspíš nevěděla. Fascinovali mě motýli a ne jednou jsem si představovala, že jedním z nich jsem. Možná právě proto mě tolik ranilo, když můj bratr jednoho zabil. Polapil ho a hodil do sudu s vodou. Křídla odplavala od tělíčka a on zběsile hrabal hubenýma nožkama, dokud si je také nenamočil. Rychle jsem ho z vody vyndala i to jeho křídlo, ale v ruce se mi rozpadlo. Bratr někam odběhl a já plakala. Seděla jsem vedle sudu v dlaních nehýbající se mrtvolku motýlka a ještě jednou jsem jí topila v slzách...
Jak čas šel, přemýšlela jsem o smrti nebezpečně často. Kdy to začalo sama přesně nevím... Asi v sedmi letech jsem si poprvé pomyslela, že chci, aby mě taky někdo utopil. Prvně jsem se hýčkala představami... a pak jsem se utrhla z řetězu a šla zkoumat. Dělalo mi dobře být k ní na dosah ruky. Sedět v okně a vědět, že by stačilo se víc vyklonit, chodit po střechách a přemáhat tehdější strach z výšek, být poblíž lidí, kteří by se mohli zdát být pro mě nebezpečím, škrábat se, ubližovat si, brát nesmyslné sázky, zkoušet nové... Flirtovala jsem se smrtí a jednou mě za to pohladila... Její dotek byl spíše zklamáním... Zmírnilo to můj chtíč.
22 let byli moji rodiče spolu, když se rozhodli, že se vezmou... Toho dne ráno, kdy se měla ta velká událost konat, nám zavolali, že děda zemřel. Maminku rád neměl, protože si myslel, že si jeho syn zasloužil něco lepšího snad, a k tátovi se choval taky špatně... Svatba se konala. Pak k nám přijel domů strejda. Ten, co mi říkával "Motýlku". Obličej zmáčený slzami, vzlykal, zatímco vyprávěl, jak úžasný děda byl. Maminka seděla v bílých šatech na židli, táta vedle ní, oba s kamenými tvářemi. Můj brácha se každou chvíli ptal, jestli může odejít, chtěl už být u počítače. A já tam seděla zhnusená sama sebou, že netruchlím. Nevím, proč strýček přijel, ale ať u nás hledal cokoliv, nenašel to. Když odešel, byla jsem na sebe naštvaná, chtěla jsem brečet, ale musela jsem se k tomu donutit. Nikdy jsem dědův hrob neviděla, ani netuším, kde bych ho měla hledat.
Hromada mých přátel se potýká se smrtí. Těsně přede mnou jednou projelo auto a srazilo mi kamarádku, nebylo to nic vážněho, ale když v bezvědomí ležela na silnici... měla jsem chuť lehnout si vedle ní... Občas někomu zemře prarodič, domácí mazlíček, někdy se někdo pokusí zabít. Stejně denně umře tolik bytostí, že kdybych kvůli nim truchlila, nic jiného bych nedělala. Vražda... smrt stářím... sebevražda... o tom všem jsem tu už mluvila, ale co smrti nemocí? Měla jsem hrdličku. Bylo to pozdní mládě, které podle veterináře mělo umrznou. Takový měla Šedivka osud, nýbrž já si jí vzala k sobě. "Už nastydla, nemyslím, že bude žít dlouho." pohladil jí po peří zvěrolékař. 10 dní. "Deset dní navíc jsi jí dala." chlácholil mě pak, ale to jaké pouto jsem si k Šedivce vytvořila, to nezmírnilo. Milovala můj hlas a tak jsem s ní mluvila, četla jsem jí, zpívala jí, vymýšlela pro ní básničky i pohádky. Celý můj život se točil kolem ní. Hodně mě ranilo, když jsem přišla domů a táta řekl, že už jí nikdy neuvidím. Radši jsem nechtěla vědět, co s jejím tělíčkem udělal. Lehla jsem si do postele a brečela.
Kamarádka z tábora - R. - byla svědkem smrti osoby jí nejbližší... a to i geneticky nejbližší. S., ona a já jsme si povídali o věcech, co nás trápí. Když nám prozradila tohle, oba jsme mlčeli a trpěli s ní. Asi po hodině za mnou přišla... Jak o tom mluvila, tak se jí to zase začalo objevovat před očima. Spadla mi do objetí a já říkala, že bude vše v pohodě, že se nic neděje, zatímco ona plakala. Najednou jsem znovu viděla mrtvého motýla, jak plave na hladině v sudu, a pak nehybně leží v mých dlaních, plačícího strejdu a bezcitné tváře okolo mě... viděla jsem všechnu smrt, co procházela mým životem.
Včera zemřel někomu křeček. I na křečka byl mladý... Neznal mě a já... vlastně ani neznala jeho. Nikdy ho nepohladím, nikdy mi neočuchá dlaň... Přesto mám pocit, že bych kvůli tomu neměla být smutná. Mě se to netýká. Vlhké oči jsem měla, kdybych mrkla vytekly by mi slzy, ale já jsem si je dřiv setřela hřbetem ruky. Sapfó, řecká básniřka, jednou napsala: "Smrt je zlo - tak bozi uznali; Vždyť kdyby byla krásná sami by zmírali." Já však v řecké bohy nevěřím. Proč by měla být smrt zlá a život dobrý? Neexistuje rozdíl mezi dobrem a zlem. Smrt je smrt. Tajemná, krásná, strašidelná a taky všudypřítomná...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angeli Angeli | Web | 1. srpna 2014 v 19:26 | Reagovat

Ahoj:)
děkuji za zanechání komentáře, vykouzlil mi úsměv na tváři :) Jinak opravdu zajímavý článek!..
Nechtěla bys spřátelit? :)
Kdyžtak se ozvi!

2 Ginny. Ginny. | Web | 1. srpna 2014 v 20:55 | Reagovat

Nevim přesně jestli se zrovna teď dokážu úplně dobře vyjádřit a napsat smysluplnej komentář , protože tohle mi dalo při čtení něco , co mi eště žádnej článek předtim nedal .
Nevim co to bylo , ale rozhodně to chci zažít znova . Chtělo se mi brečet , a fakt jako že chtělo doopravdy .
A na druhou stranu sem si to užívala , protože miluju tyhle depresivní články , který sou napsaný rukama mysli , který si už něco prožily .
Smekám .

3 Lena Lena | Web | 1. srpna 2014 v 22:21 | Reagovat

Pěkný článek.....ale nevím, co jinému k němu říct, zanechalo to ve mě něco, co neumím pospat ;) :)

4 Little Black Girl Little Black Girl | E-mail | Web | 1. srpna 2014 v 23:04 | Reagovat

Pevne súhlasím s Ginny., tento článok mi toho tak dal, čo mi nedal ani jeden článok, zozačiatku som nevedela, čo od tohto článku čakať ale potom, ako som sa začítala, viac a viac, až som sa dostala nakoniec, som tíško ľutovala, že to nieje dlhšie. Občas si to človek neuvedomí, ale naozaj, sedím v okne a stačí iba trošku nahnutia a si niekto, o kom bude na druhý deň v novinách písané, že spáchala samovraždu, pretože "skočila" z okna, pritom nikto nevie pravdu, nikto to naozaj nevie. Teraz si spätne uvedomujem, ako mi zomrel dedko, je to rok a pol (?) a stále mi chýba, stále si neviem predstaviť, že by som to musela zažiť znovu, už sme sa s tým ako ľudia zmierili a veríme, že mu je hore lepšie, veriť je pekné, ale čo je pravda? Je mu naozaj v nebi lepšie, než nám tu na svete? Asi nikto nevie odpoveď na túto otázku. Ja si to tak akosi ale uvedomujem, až raz zomriem, nechcem aby sa ľudia nadomnou trápili, aby nadomnou plakali, rada by som zišla dolu a zotrela im slzy, pretože nechcem aby sa trápili, pre osobu ako JA. Mali by sa usmievať, pretože za všetko, čo Boh zoberie by mal aj niečo dať, ako si napísala ty, že si sa narodila a zomrel pes. Lenže zase, popremýšľať a uvedomiť si, že sa usmievať, keď Ti zomrie blízky? To jednoducho nejde a nikdy by som toho nebola schopná. Je pravda, že človek, kt. zomrel, nikto nenahradí jeho miesto, nikto nikdy. Vždy tu bude také prázdno v srdci, v kt. bol kedysi on, samozrejme ešte stále je, ale jednoducho už tam niesú tie jeho každo-denné slová, kt. nám hovoril.. Už je tam len smútok a plač, že tu s nami nieje.

5 Ta "neviditelná" :) Ta "neviditelná" :) | Web | 2. srpna 2014 v 11:34 | Reagovat

tak snad nám jednou ten pokoj vyjde tak jak si budeme přát my :O :D jinak jo já taky o smrti hodněkrát přemýšlela, jaké to vlastně..jestli opravdu uvidíme bílé světlo..kam se vlastně dostaneme? mě jednou umral králíček..i to mi stačilo vidět, a probrečela jsem celou noc když umřel:( chudáček, snad se teď má líp. Je hezké že rodiči spolu byli tak dlouho a jsou..,ale je smutné že v ten den zrovna umřel děda...to je docela takové divné v den svatby.to je den kdy mají být všichni štastní a ne znechuceni a tak..tak je mi to líto. Ten konec se ti hodně povedl napsat...soucítím s tebou. Smrt prostě patří k životu, ale někdy je moc brzo zemřít a bohužel nás opustí někdo moc brzy než by měl.. škoda, že život není nekonečný, ale to by jsme se potom asi už i nudily.. moc hezky napsaný článek:O

6 Nikto Nikto | Web | 2. srpna 2014 v 12:37 | Reagovat

Zaujímavý článok.
Ďakujem za tvoj milý komentár. :)

7 ana-friend ana-friend | 2. srpna 2014 v 15:00 | Reagovat

začnu tím, že dlouhé články něctu nikdy celé. Ale tenhle mě něco donutilo přečíst si celý. Tím motýlkem jsi mi připomněla, že asi před 2ma lety jsme byli na zahradě a já na trávě našla běláska,ale měl jedno křídlo zničené. Tak jsem ho vzala do dlaní a odnesla do baráku.snažil se letět ale nešlo to. Tak jsem si sním chvíli povídala  a najednou odletěl, doteď slyším mámu jak mi řekl a" ten stejně brzo umře hlady" .. v tu chvíli jsem se rozbrečela.
.. Smrt je prostě součást života a s tím se musíme smířit, ať už chceme nebo ne ..

8 Angeli Angeli | Web | 2. srpna 2014 v 16:52 | Reagovat

Ahoj:), děkuju za gratulace! snad se mi podaří pohnout díky novému workoutu (na blogu je zmíněný) i s těmi šílenými cm v pase -_- . Jinak jsem ráda že jsem konečně našla někoho, kdo rád čte, je to v dnešní době snad fat vzácnost :D můžem si doporučit některé knížky!:))
Jinak si tě právě přidávám do affs, děkuju♥

9 Radfordová Radfordová | Web | 2. srpna 2014 v 17:06 | Reagovat

vztah ke smrti je zvláštní. vždycky. osobně jsem ji nikdy nebrala jako důvod ke strachu nebo jako něco tajemnýho, co by ve mně vzbuzovalo zvědavost. pláču kvůli menším věcem a pláču kvůli smrti. někdy se dotkne a nemusíme znát. někdy se nedotkne i když známe.
nechali mi utratit klisnu, o kterou jsem se rok a půl starala. věděla jsem to dopředu, i když ne jistě a hodně těžce jsme to nesla. byla moje nejlepší kamarádka, ale stejně jsem nebrečela ještě dlouhou dobu po tom, co jsem se dozvěděla, že je pryč a už mi ji nikdo nevrátí. asi jsem si uvědomila, že se smrtí nic neudělám... že se můžu prostě jen vyrovnat, že občas to bolí a potom se zapomíná :)

10 Chica con sueños Chica con sueños | Web | 2. srpna 2014 v 19:25 | Reagovat

no tady as nevymyslím smysluplný komentář... snad jen... ne nejde to... nedokážu to popsat :)

11 Denia Denia | Web | 2. srpna 2014 v 19:30 | Reagovat

Smrt není špatná, protože je prostě součástí života. Lidé by asi žili (i když někteří žijou i tak) jako stroje bez smyslu pro budoucnost. Zároveň občas když se nad tím tak zamyslím, přijde mi to jako něco neskutečně smutného.

12 pro-beky pro-beky | Web | 2. srpna 2014 v 20:38 | Reagovat

smrť je tu okolo stále a nevyhneme sa jej...strach nás tiež neobráni, iekedy je lepšie  tváriť sa, že nič také nie je

13 Deny Deny | Web | 2. srpna 2014 v 21:37 | Reagovat

Strašně zajimavý článek :)

14 Zoe Zoe | Web | 3. srpna 2014 v 11:17 | Reagovat

Úplně nádherný článek! Zhltla jsem ho, myslim, že tohle je "skvělé" diskutatyvní téma. Moc se ti povedl :)

15 Ella Ella | Web | 3. srpna 2014 v 19:18 | Reagovat

zase jako vždy úžasný a zajímavý článek.....nemám slov!

16 Kat Kat | Web | 3. srpna 2014 v 19:41 | Reagovat

Ahoj už som si ťa pridala na we♥it (: . Prepáč, že to tak trvalo, ale nemala som čas.

17 Andee Andee | E-mail | Web | 4. srpna 2014 v 4:06 | Reagovat

Nádherný, kočičko, mě zas chyběly tyhle tvé melancholicky zamyšlené články, představy a vzpomínky... perfektní, skvěle se čteš :-) i já měla se smrtí něco podobnýho, na stejný datum co jsem se narodila umřel můj děda... já se s moc umíráním nesetkala, ztratila jsem psa a málem i mámu na jednu těžkou nejmenovanou nemoc, ale spíš mě děsí že tyhle katastrofy předpovídám, že vždy o někom něco napíšu do toho příběhu co ti takhle chyběl a jak je to špatné, plní se to...
Jsem moc ráda žes už všechny ty díly dočetla :-) ano, Andy je mi v téhle pasáži skutečně dost líto... :-/

18 Andee Andee | E-mail | Web | 4. srpna 2014 v 15:56 | Reagovat

No, vyrovnávám se s tím líp než jsem předpokládala, až se sama divím :-) Páni, já se údajně zmenšila dokonce o tři cenťáky, tak aspoň vidím že nejsem sama :-)

19 change-of-maya change-of-maya | Web | 5. srpna 2014 v 22:14 | Reagovat

ahoj, zrovna dnes jsem si založila nový blog.. dá se říct tak trochu pro ana blog a narazila jsem na Tebe.Neuvěřitelné, co jsi dokázala, jak jsi zhubla. nechceš se "spřátelit a podporovat" ? :) -kdyžtak napiš na blog :)

20 verrone verrone | Web | 6. srpna 2014 v 12:46 | Reagovat

ten citát tej "bohyne" je naozaj krásny:) a som rada že ti to otvorilo oči :)

21 Zoe Zoe | Web | 6. srpna 2014 v 17:53 | Reagovat

Páni..sme si strašidelně podobný.Krásný článek.

22 Violet. | + F I T D A Y B O O K + Violet. | + F I T D A Y B O O K + | E-mail | Web | 6. srpna 2014 v 22:09 | Reagovat

ako veľmi pekne si to napísala.. a tie obrázky.. dodali tomu ten správny cit :)

23 DeRoss DeRoss | Web | 7. srpna 2014 v 18:14 | Reagovat

páni , tohle me dostalo ... musím říct jen WOW  .. je to těžce dokonalý a nechápu jak to někdo dokáže takhle napsat

24 Swan Swan | Web | 7. srpna 2014 v 21:52 | Reagovat

myslim si že smrt neexistuje život je jen odprostění se od minulosti,proto máme někdy mnoho otázek,odpovědi jsou ale pouze v nás,hezky blog:) jsi pro ana? spřatelime?

25 unknown unknown | 8. srpna 2014 v 0:33 | Reagovat

a vlastně smrt je přeci jen povolání, namáhavé, každodenní činnost, po které se unaví.
vidí barvy duší, vidí život, který ten člověk prožil, ví, cítí dokonce i lítost.
proč se jí bát, přináší jen úlevu od pomíjivého života..

26 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 8. srpna 2014 v 14:46 | Reagovat

Máš převelice krásný sloh, líbí se mi jak píšeš... budeš ji někdy ještě pokoušet?

27 Vivi Vivi | Web | 9. srpna 2014 v 0:45 | Reagovat

Och smrť, nekonečná téma. Ja pevne  verím, že ak človek zomrie tak už necíti nic..jednoducho zomrie a neexistuje..lebo ak by bola pravda to, že potom ideme do neba alebo nejaký posmrtný život,tak...tak čo? no jednoducho sa zbláznim, lebo by nebolo úniku..vždy by sme niekde uviazli.
Najmä sa mi páčil ten,koniec že prečo robiť,také rozdiely pred smrtou a životom?
inak čítala som si aj,pár tvojich,starých článkov a niekedy skoro vždy som mala pocit, že som to,písala ja. Ani si,nevieš predstaviť ako ti rozumiem.
PS: Píšeš užasne!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama