Too punk rock for school, too insane for life

1. září 2014 v 21:42 | Foxie |  Life
Takže září nám začalo moc pěkně - aspoň tedy u mě - celodenním jemným deštíkem. Zní to jako sarkasmus? Taky jsem to tak mínila, když jsem první větu psala, ale vlastně to tak skutečně je. Začalo to vážně pěkně. Mám slabost pro jednolitou šedou oblohu a právě z takové dneska padaly kapičky slané vody.

Úplně přesně vím, kdy se pochmurné počasí změnilo v deštivé. Byla jsem smutná. Slzy po tváří, ale spíš než jsem plakala, jsem se klepala. Byla mi zima a nenáviděla jsem se ještě víc než obvykle. Seděla jsem pod stolem a slyšela, jak kapky deště prvně pomalu a pak stále rychleji bubnují do okna. Tak takhle to vypadalo, když mi on, ten kterého miluji, sdělil, že si ubližuje stejně jako já, a začala první průtrž mračen. Bylo to přepředevčírem. "Aspoň mi to už nemůžeš zakazovat." napsala jsem mu. Vzala jsem můj tajný ostrý předmět a zase se řízla. Později byl smutný, že jsem smutná já a to mě automaticky dělalo ještě smutnější. Takový zas*aný kruh. Chtěl, abych nebyla nešťastná a tak jsem ho poslechla. Kdo by se řídil doporučenou dávkou dvou pilulek? Trojnásobek je hardcore. Spolkla jsem to a tadá! - Necítila jsem skoro nic. V šest hodin večer mi vysvětlit, že to všechno byla jenom lekce, abych věděla, jak moc ho to bolí, když si ubližuji já... Byla jsem za to moc ráda, nechtěla bych, abychom si i v tomhle byli podobní, ale to, co jsem udělala už se nedalo vzít zpátky.
V noci jsem kvůli práškům byla jako zabitá. Chápu toho doktora, proč mě varoval, že ačkoliv jsou to slabší pilulky, než jsem mívala, tak mají více vedlejších účinků. Už jsem několik těch účinků objevila a hojně toho využívám. A samozřejmě mám ještě v úschově ty silnější, kdybych chtěla do školy zaspat asi... Sama sebe nechápu, ale prostě schovávám si prášky. Fuck it all... Připomíná mi to jednu mojí báničku. Je dost dlouhá, tak bude muset stačit jenom stať:

...Histerický úsměv, rozšířený zorničky
- Já polykám prášky, dokud nejsem na s*ačky
Stále cítím v sobě proudit tu zrádcovskou krev
Už nechci cítit nic, o pomoc volá můj řev
Na lavičce sedím, vítr mě zahaluje,
aby nikdo nespatřil téci slzy moje...

Další den by mě uvrhl do depek, kdybych si vůbec dovolila připustit, že jsem v nich někdy byla. Pff. Foxie přeci netrpí depresemi! Taková kravina... O prázdninách jsem si s TM moc nepsala a když jsem se vrátila od babičky domů, zjistila jsem, že mám od něj několik srdcervoucích zpráv. Pročítat si je, trhalo duši na kusy. Končilo to 15. srpna, kdy mi napsal už asi podvacáté, že mu chybím. Sháněla jsem se po něm, ale jakoby už neexistoval. Byla jsem jako na trní. Dokonce jsem uvažovala, že mu zavolám, jestli je v pořádku. Bála jsem se, že zase něco provedl. Znám ho přeci a on vždycky vyvede nějakou hloupost. Nemohla jsem mu však zavolat, nemohla jsem se po něm moc shánět, pro nás oba je nejlepší, když dělám kamarádku v nouzi... A předevčírem mi právě napsal, ukázalo se, že si založil konečně fb. Samozřejmě jsem přijala jeho žádost o přátelství, ačkoliv jsem prvně lehce váhala. K večeru chtěl znovu vědět, co k němu cítím, a nedal si to vymluvit. Napsala jsem mu to a pak jsem měla, co dělat, abych toho nelitovala. On si prostě nedá říct. Nikdy. A já to vím, tak proč tohle dělám? Protože mě vytáhl jednou ze sraček? Nebo ho mám prostě ráda? Nejvíc mě štve, což jsem předevčírem zjistila, když píše, že jsme si podobní...
A včera jsem si psala s hodně lidma. S TM, s ním, K. a s mnoha dalšími přáteli. Že by se někteří probrali a chtěli obnovit přátelství, co o prázdninách pohřbili? No, to já chci přeci taky... Abych byla upřímná, tři smutné dny za sebou jsou pro mě skutečně vlastním uvítáním dlohodobě očekávaného konce prázdnin. Asi každý známe, když je někdo, koho miluje či stačí, že ho máme rádi, smutný, a jaký to má vliv na naše pocity. Občas uvažuji, jestli se mi vlastně nelíbí být smutná...
Dneska konečně a definitivně začíná škola. Blažený to pocit. Byl to skvělý den. Myslím to vážně. Sice mi chyběla jedna osoba, ale za to jsem byla mezi ostatními, po kterých se mi též stýskalo. A taky tam byl on. Nebudu se o tom rozepisovat. Jsem tak sobecká, že si to nejlepší prostě nechávám pro sebe. Někdy přemýšlím, že jsem se k němu uplnula příliš... Tak moc ho miluji, až to občas bolí, a taky jsem příliš zranitelná... Mohl by mě zničit. Ale na druhou stranu, vždyť je krásný věřit tolik naivně snům, mít důvěru, do které vkládáš všechno, co máš... a přitom tušíš, že o to jednou přijdeš, jenomže to tě nezajímá, ty vidíš jenom tu ohromnou lásku, jež pak zmizí, jako kouř od cigaret, pouze ti stejně jako on zničí jeden orgán... cigarety svým kouřem zničí plíce... on svou láskou zničí srdce... Není to nádherný? Stejně příběh, kde není smrt, nemůže být podle mě nikdy dobrý. A co je lepší, než zabít sama sebe?...


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Car* Car* | Web | 2. září 2014 v 14:33 | Reagovat

Hezky napsaný článek, Foxie. Taky mi tu moc chybíš, ale co se dá dělat.. Jinak, ti opět připomínám naši dohodu: Když ty, já taky. Teď to asi přejdu, protože vím, kvůli čemu to bylo ale příště..

2 Vivi Vivi | Web | 2. září 2014 v 22:42 | Reagovat

Foxie neubližuj si. Viem, že sa možno nad mojím komentárom teraz smeješ, ale prosím ver mi to s tými práškami sranda nieje. Ja som sa stala ich otrokom konkrétne Neurolu a skončila som až pri 10tich denne a ani to mi už nestačilo. A nechci zažiť ten stav ked si na odvykačke a trasieš sa a je ti neuveritelne zle, pretože telo nedostane svoju dávku liekov,. Aj ked to tak nevyzerá su to silno navykové drogy. Prosím, premýšlaj nad tým. Nechcem aby si si zničila život.

3 Ema Ema | Web | 3. září 2014 v 14:17 | Reagovat

Ahoj, jsem zpět! Doufám, že jsme pořád "spřátelené". :) <3

4 zoe-in-dark-light zoe-in-dark-light | Web | 3. září 2014 v 20:05 | Reagovat

Skvělí článek, kor poslední odstavec, pravdivý a moc hezký!
Jinak děkuju za tvůj komentář u mě na blogu, jsi dobrá kamarádka, že jsi kamarádce pomáhala v těchto chvilkách je těžký jak pomoct..když vidíš že někdo "trpí" ale zároven ne..
Děkuju za podporu! :)

5 Lili Lili | Web | 4. září 2014 v 16:05 | Reagovat

Ahoj, máš moc krásný blog, zjistila jsem že máš v hubnutí stejný cíl jako já, 40 kg :) ale narozdíl odemě jsi o hodně štíhlejší, já vážím 44,8 a ty jenom 41 :) Vím že by se závidět nemělo, ale při tomhle to prostě nejde :D ^^ Držím Ti palce i dál:)

6 Mary Mary | Web | 4. září 2014 v 18:51 | Reagovat

ach, ked si na zaciatku pisala o rezani a o pilulkach tak mi to uplne pripomenulo mna samu.... tiez sa od 15rokov sebaposkodzujem a okrem toho hlcem tabletky ako lentilky :/ prajem vela sily

7 Andee Andee | E-mail | Web | 4. září 2014 v 22:37 | Reagovat

Jojo, taky se občas řežu a dělat to někdo na kom mi záleží by mě taky děsilo... ale dal ti dobrou lekci, snad už s tím přestaneš :-) prášky na spaní marně sháním a ty si je hromadíš... máš je na předpis nebo jsou i nějaký volně prodejný? s mým upířím nočním režimem to při škole moc nedávám :-/ pěkná básnička, celkově píšeš krásně poeticky a melancholicky :-) ten konec mě celkem děsí... neplánuješ se snad zabít, že ne?! probůh! nicméně pocity ohledně toho kluka jsi vystihla přesně jako bych je psala já o P.... protože ten se dokáže chovat úplně dokonale jako by si vůbec neuvědomoval jak senzační je a bylo mu to ukradený což je na tom nejkrásnější a já se pak zas můžu zovu léčit z téhle ztráty... taky do školy občas chodím ráda, ale je únavná a náročná :-/ děkuju za pochvalu jezení :-*

8 liliforana liliforana | Web | 4. září 2014 v 23:51 | Reagovat

Hezký článek,, neubližuj si .. ja sem si dřív vyřezavala na ruku ornamenty.. to sem byla mala a blbá.. no neříkám, že teď je to lepší .. :-D :-D moje míry jsou celkem divné .. na to, že vážím tolik malo na moji výšku.. jsou vysoké no :/ nohy do gumáku... radši ani nevycházet z domu.. :-D

9 Ellaria Ellaria | Web | 7. září 2014 v 1:21 | Reagovat

Ach Foxie... :-( Vím, že tohle od nás nechceš a svým způsobem slyšet nepotřebuješ, ale neubližuj si, holka... :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama