Z generace na generaci

22. května 2015 v 10:43 | Foxie |  Téma týdne
Z generace na generaci přenášíme prokletí zvané život. Každý si to pak musí vytrpět. Když umírají lidé nepláču. Ani když to jsou příbuzní. Zemřel dědeček - žádná reakce. Umřela babička - nulový smutek. Uvadla květina - "Oh né! Ten krutý svět!" Zemřela hrdlička - Několik nocí proplakaných a stále na ni se smutkem a žalem vpomínám.

A už jsem i přišla na to, proč tomu tak je. Možná je to všechno kravina a já jsem pouze bezcitná svině, ale podle mé teorie je to poněkud jinak, i když ten fakt, že bych byla bezcitná či svině v žádném případě nevyvracím. Podle mě beru smrt člověka jako vysvobození z té kletby 'z generace na generaci', zatímco smrt čehokoliv jiného, co by podle mé divné hlavy mohlo mít život pěkný, mi vhání slzy do očí.
Život je zvláští. Občas působí tak pěkně, ale to jen napovrch, nesmí se v něm hlodat do hloubky, jinak se všechen sen o kráse světa a života vypaří. A proč vlastně tedy žiju? Na to se sama sebe často ptám, ale pokaždé si odpovím jinak. Život se mění a s ním se mění i moje odpovědí na otázku, proč žít. Jedno je však jasné, z generace na generaci každý předává život, což může být prokletí a snad i dar.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pukavcisyn pukavcisyn | Web | 22. května 2015 v 11:54 | Reagovat

Život je cestou...kam, to nikdo nepoví...každý sám pozná.

Přece nemůžeme žít a pak umřít, přestat existovat, zapomenout všechny vzpomínky atd. Proto ani já nedávám "bolest nad ztrátou" moc najevo, protože dotyčný jen přestal existovat v mojí blízkosti.

2 Nexi Nexi | Web | 22. května 2015 v 12:23 | Reagovat

Souhlas se vším. Já taky nebrečím, když někdo umře. V rodině mě považují za největšího bezciťáka, ale jako já jsem smutná, jen mám spíš problém ty city ventilovat. Já si přiznám, že bych se cítila slabá,kdybych brečela.

3 Kemata Kemata | E-mail | Web | 23. května 2015 v 16:17 | Reagovat

Také nějak nedokážu brečet. Většinou až později, po týdnech a měsících, ale někdy ani to ne.

4 Barcelona Barcelona | Web | 23. května 2015 v 21:45 | Reagovat

Asi je to na mě trošku moc pesimistické, ale každý to vidí jinak. Nevím...podle mě je život takový, jaký si ho uděláme. Máme spoustu možností a nejhorší, co se může stát je to, že umřeme...je to jako hra...Tak proč jen tak stát na startu a přát si, abychom už byli u cíle? :) A tak na život nepohlížím jako na kletbu ani na něco, co si musím vytrpět... :)

5 Christina Christina | Web | 24. května 2015 v 20:46 | Reagovat

Já bych teď brečela pořád. Připadá mi, že se to malinko sype a já tomu neumím pomoct. Ne, že bych nemohla, ale prostě neumím.

6 Dreamer Dreamer | Web | 25. května 2015 v 14:05 | Reagovat

je to pekná úvaha . tiež som neplakala, keď mi prastarí rodičia umreli, ale keď umrel môj pes, revala som ako najatá . je to zvláštne .

7 Darkness ღ Darkness ღ | Web | 29. května 2015 v 11:37 | Reagovat

Já si svůj postoj odůvodňuji tak, že jsem přijala to, že každý jednoho dne zemře. Ale je pravda, že když mi zemřelo zvířátko, tak jsem to oplakala. Možná mám stejný důvod jako ty.. možná si myslím, že ty nevinné tváře mají šanci na lepší život a jeho ukončení je příliš smutné..

8 Lucka Lucka | 5. prosince 2015 v 18:48 | Reagovat

To já zase brečím snad kvůli všemu co je smutné. A hlavně když umře někdo z rodiny ale když umře někdo cizí, tak vůbec. Ale je dost smutné myslet na smrt, když před sebou máme celý život, který by jsme si měli pořádně užít. :))

Ale musím se přiznat, že teď brečím snad úplně kvůli všemu a skoro pořád, to ale asi ta puberta :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama