Alone

30. června 2016 v 19:25 | Foxie |  Life
Můžu si za to sama, já vím, nebo aspoň minimálně tuším, ale je to strašný. Už jste někdy byli sami? Natolik sami, že jste byli rádi skoro za jakoukoliv společnost, že jste nevěděli, co dělat a jak jít prostě přes to všechno dál? Mně se to stalo poprvé.

Tuším, proč tomu tak je, ale stejně mmi to přijde nefér, nespravedlivé. Přijde mi, jako by na mně všichni něco viděli, něco, co jim vadí. Nemůžu říct, že se mi lidé straní, prostě tam pro ně jen nejsem. Přestala jsem existovat. Jediné, k čemu jsem dobrá, je posílání úkolů a to jen někomu, protože mnozí se přeci nesníží na úroveň oslovit mě, a nebo je přeci fajn se mi posmívat, dělat si ze mě srandu, pomlovat mě či po mně házet špínu.
Mám se moc krásně. Už ani nevím, co bych měla dělat. Vždycky se se mnou všichni bavili, minimálně se tvářili, že mě mají rádi. Nyní už nic takového není. Stane se čas od času, že se mnou někdo promluví, napíše mi, ale bývají to kluci, což mě ve většině případů pohoršuje... Když o mě spolužačky tvrdí, že jsem děvka, přičemž by se občas měly podívat do zrcadla, převážně některé, a pak mi z ničeho nic začne psát pár kluků, kteří se chovají příliš přátelsky, je mi to spíše nepříjemné...
Snažím se to už moc neřešit. Takhle se to totiž táhne už strašně dlouho. Jediné, co mě utěšuje, je taková namyšlená, nýbrž pravdivá, myšlenka, kterou si jsem hodně jistá, zatím aspoň. Moc dobře vím, že jsem lepší, jak oni, a to o tolik, že by jim spadla čelist, kdyby to tušili.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama